Je to neuvěřitelné, ale je to už třetí rok, kdy jsme já a má smečka šel-kol-kra-dl dostali nabídku pasení oveček. No, tedy oveček – ten, kdo by myslel ovečku s mašlí a rolničkou, krutě by se mýlil. Ovenky do té doby vládly samy sobě a nemínily se vzdát svobody. Pokud jich bylo méně, stačily dvě obří ohrady a pak toulky po celém pozemku. Jen v případě, že se dostaly tam, kde být neměly, byly vyhozeny. Ale stádečko se rozrůstalo a tak jsme se vydali do boje.
Bohužel v chytrých knihách se nepsalo nic o tom, co následuje, když takové ovenky zahlédnou nebo ucítí cokoliv nepatřičného. Ozvalo se charakteristické „kýchnutí“, kudrnatí miláčkové roztočili ocásky a tryskem zmizeli za obzorem. Když jsem přečetla článek, který mimo jiné hlásal, že mladý nezkušený pes, netrénované stádo a bača-nebača, je ta nejhorší kombinace, literaturu jsme odložili. Dali jsme na selský mozek a psí instinkty. Stádo bylo rozděleno na maminy a zatím nemaminy, které jsme za pomoci plných kapes ovčích mlsků začali kulturnit. 
Když jsme jakž takž zvládli těchto asi dvěstě hlaviček, které už přestaly mizet v dálavách při spatření našich hlaviček na horizontu, mohli jsme přibrat i maminy s miminky.
Hned první den spojení se dvě mandy domluvily a společnými silami poslaly elegantním obloukem nic netušícího psíka do trnek. Jen jsem si povzdechla, že už si hošík asi nezapase, ale z roští vyletělo cosi dost našňupnutého, popadlo to první buřičku za houni na pozadí, otočilo jí čelem vzad a nasměrovalo za stádem. Totéž následovalo i s její kolegyní a bylo po vzpouře.
Ovenky si časem zvykly, že „děcka“, která někde odloží, se jim vrátí postrkem – u jehňátek se ujala nová hra – jízda na psím nose. Když opouštíme pastvinu, psi prohledávají okolí, neskrývají-li se někde zapomenutá „ouška“ – jehňatům nic jiného z trávy nevyčuhuje.
Když se začala rodit druhá várka jehňátek, tak ta pozdě odpoledne narozená se nosila v kapsách na psím hřbetě, případně v batohu na mém hřbetě. Jen když byla mamina hodně nerudná, jela domů traktorem.
Ovce jsme si rozdělili na lesanky, prchalky, couralky a zákopčanky. Vězte, že vidíte-li mizet pozadí jedné ovečky za kopečkem, tak před ní je jich už nejméně čtyřicet, které umí utíkat lépe.
Když pak sedím na mezi u ohýnku, utahaní psi ve stínu, já si popíjím kafčo a pokuřuji, kolemjdoucí náhodní turisté se obdivují té idylce. Ale nevědí, že idylka končí s posledním ocáskem ovenky mizícím v blízkém lese.
Více fotek z pasení naleznete zde.
